Nositel jako tvůrce obrazu

Hotová koordinace může být něčím víc než jen outfitem. V devítidílné reakci Luoluozi na svět anime a románu GOSICK se šatník stává nástrojem ke čtení obrazů a jeho nositelka zároveň stylistkou, archivářkou i performerkou.

Příspěvek se jmenuje „Shrnutí vlastního Lolita stylingu podle dojmu“ a na této pečlivé formulaci záleží. Nejde o pokusy přesně reprodukovat kostýmy. Autorka vybírá oděvy z Lolita šatníku, jimiž odpovídá na konkrétní záběry a ilustrace: spodní a noční prádlo, ranní župan, pruhované šaty s empírovým pasem, bílé a fialové noční šaty, běžné oblečení spojované s Cordelií, společenskou róbu a kouzelnický vzhled.

Každé spojení začíná rozpoznáním. Pruh, rukáv, barva či proporce se stává tou částí předlohy, kterou stojí za to přenést dál. Výsledek věrně zachovává atmosféru, aniž by předstíral, že byl fiktivní oděv znovu vytvořen steh po stehu.

Interpretace začíná tím, co už v šatníku je

Přesný cosplay obvykle staví vzhled kolem konkrétní postavy a konkrétního návrhu. Styling podle dojmu pracuje s podobností volněji. Ptá se, co dokáže halenka, kterou už máme, jak se známá sukně promění pod vlivem nové předlohy nebo zda může čepec vystihnout emocionální polohu ilustrace.

Tato metoda dává šatníku paměť, která přesahuje data uvedení jednotlivých kolekcí značek. Oděv může uchovávat setkání s knihami, animací a dřívějšími obrazy. Jeho identitu nevyčerpává název, pod nímž se prodával. Když vstoupí do nové kombinace, stává se dokladem toho, jak jeho nositelka četla jiné dílo.

Formát vedle sebe činí akt čtení veřejným. Můžeme porovnávat, nejen obdivovat. U bílého vzhledu spočívá spojitost v jemnosti, světlém objemu a domácí intimitě. U pruhovaného vzhledu odvádí více práce než přesné detaily vertikální rytmus a zvýšený pas. Autorka ponechává dostatek odlišností, aby interpretace zůstala patrná.

Nositelka upravuje vzdálenost mezi fikcí a životem

O oblečení založeném na fikci se často mluví jako o úniku. Takové pojetí však přehlíží praktickou inteligenci potřebnou k přenesení obrazu do skutečné místnosti a na skutečné tělo. Látka má svou hmotnost. Rukáv musí umožňovat pohyb. Barva reaguje na dostupné světlo. Nositelka volí, které nemožnosti zachová a které převede do skutečnosti.

Právě v této editaci se projevuje autorství. Původní postava zůstává jedním ze zdrojů, není však jediným autorem výsledné fotografie. Nositelka přispívá tělem, šatníkem a historií svého vkusu. Prostředí přispívá měřítkem. Fotoaparát rozhoduje, co přežije jako obraz. Vlastnoručně stylizovaná koordinace proto připomíná méně kopírování stránky a více její citaci v nové vizuální eseji.

Fotografický precedent ve městě

Dílo Cao Fei z roku 2004 Cosplayers nabízí užitečný precedent pro úvahy o tomto pohybu od fiktivního obrazu k prožívanému prostoru. Patří ke cosplayi a současnému umění, nikoli k Lolita módě, a proto by se tyto kultury neměly směšovat. Spojitost spočívá v metodě. Umělkyně na svých oficiálních stránkách popisuje mladé lidi převlečené za herní postavy, kteří se pohybují městem a jednají uvnitř imaginárního světa, zatímco hmotný svět pod nimi zůstává beze změny.

V díle A Mirage se dvě postavy v kostýmech nacházejí na louce lemované bledou siluetou města. Sedí na skvrnitých a pruhovaných zvířecích tvarech a nad hlavou jedné z nich se shlukují černé balónky. Scéna je očividně inscenovaná, její prostředí je však neodbytně skutečné: tráva, květiny, opar a bytové věže. Fantazie město nenahrazuje. Vytváří dočasný způsob, jak se jím pohybovat.

Příspěvek o GOSICK má menší měřítko a vznikl pro jinou komunitu, ale také závisí na prostoru mezi předlohou a světem. Obraz postavy se nepřenáší přímo do oděvu. Prochází dostupným šatníkem, tělem autorky a rámem fotografie. Tato mezera je tvůrčí.

Osobní archiv se může stát kritikou

Příspěvek o šatníku lze snadno odmítnout jako pouhé předvádění či spotřebu. Souhrn devíti outfitů si však žádá pozornější čtení. Výběr, pořadí a srovnání proměňují osobní fotografie v argumentaci o obrazech. Autorka rozpoznává opakující se vizuální problémy, zkouší několik odpovědí a ponechává u nich odkazy na předlohy.

Je to kritika uskutečňovaná prostřednictvím oblečení. Nemusí napodobovat akademickou prózu, protože její důkazy jsou viditelné. Pruhované šaty stojí vedle ilustrace, kterou připomínají. Bílý outfit zkoumá, nakolik se lze přiblížit náladě bez přesného kopírování. Čtenář může souhlasit, nesouhlasit nebo si všimnout další souvislosti.

Označit nositelku za tvůrkyni obrazů neznamená popřít práci návrhářů, fotografů ani původních umělců. Znamená to přiznat místo v řetězci ještě jedné autorce. Právě ona rozhoduje, co vstoupí do šatníku, který obraz si zaslouží odpověď a jak tělo tuto odpověď přenese do světa.

Zdroje a obrazové kredity

• Luoluozi, „Shrnutí vlastních Lolita stylingů inspirovaných Victorique z GOSICK II“, Xiaohongshu.
• Cao Fei, Cosplayers, 2004, video, 8 minut. Popis na oficiálních webových stránkách umělkyně.
• Cao Fei, A Mirage, 2004, C-print, 75 × 100 cm, z fotografické série Cosplayers.